Zamyšlení nad zastaveními křížové cesty vhodné i ke zpytování svědomí od R.D. Martina Sklenáře (http://masklen.webnode.cz/).

Pavlův list Filipanům obsahuje nádherný hymnus, který oslavuje Ježíšovo sebe- zřeknutí – Ježíš Kristus, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí… Je to oslava Ježíšovy „kenoze“, „vyprázdnění se“. V tomto sebezřeknutí ale Ježíš nekončí tím, že se stává člověkem. Toto jeho sebezřeknutí provází i jeho život – stává se nejposlednějším z lidí. K vrcholu tato skutečnost dochází v momentu ukřižování, kdy je zbaven šatů, kdy je vlastě zbaven i lidské důstojnosti. Nic nelpěl tedy nejen na tom, že je rovný Bohu, ale ani na tom, že se stal člověkem – jeho „kenoze“ pokračovala i dál.

Ukazuje se tak jistá Ježíšova otevřenost, ve které není uzavřen do sebe, ale ztrácí se pro druhé. Toto zastavení nás tedy může vést k úvahám, jak je tomu u nás.

Jsme partneři, kteří jsou uzavřeni do sebe, anebo jsme manželstvím, které je také otevřeno ven. Je náš vztah uzavřený jen pro nás, anebo jsme manželstvím, které je aktivní také ven? Myslíme jen na sebe, na svůj prospěch, chráníme důstojnost svého vztahu, anebo jsme ochotni a schopni nastupovat onu cestu „sebezřeknutí se“. Jsme schopni společně obětovat svůj čas ve prospěch druhých?

Mnoho manželství a rodin se v dnešní době uzavírá do sebe. Zavřeme se u sebe doma a do druhých nám nic není. To neodpovídá Ježíšovu „sebezříkání se“.