Manželé manželům aneb manželství jako cesta ke svatosti

Texty pro společenství manželů pro rok 2015

Autorka textů: MUDr. Jitka Krausová OV, připravilo Centrum pro rodinný život.

Služebníci Boží: manželé Takaši Pavel a Midori Moriyama Nagai

  • Takaši Pavel Nagai * 1908, † 1951
  • Midori Moriyama – nar. nevíme, † 10. 8. 1945
  • Děti: tři

Dnes navštívíme zemi vycházejícího slunce – Japonsko. Krásná země, s častými zemětřeseními a tajfuny, svérázný národ s jazykem, který údajně není žádnému příbuzný, a s mentalitou zvláštní nejen pro Evropany, ale i pro sousední národy. První slunce příběhu je symbol Japonska, jehož císařská dynastie se odvozuje od bohyně slunce Amaterasu. Sluneční kotouč je i na vlajce země.

Takaši byl z pěti dětí venkovského lékaře nadšeného pokrokem. Matka pocházela ze samurajské rodiny. Rodina byla šintoistická (původní japonské náboženství), k tomuto náboženství se Japonci hlásí v 80 % (a stejně k budhismu, v praxi ani teorii není souběžné vyznávání těchto dvou náboženství žádný problém). Takaši se ale už v mládí stal materialistou. Od roku 1928 studoval medicínu v Nagasaki. Plně se ponořil do vědy. Průlom do jeho názorů učinil po 2. ročníku pohled jeho umírající matky. Začal hledat smysl života. Světlem mu byly Myšlenky B. Pascala. Co je to za víru, že ji mohl přijmout vědec, matematik, filosof – Pascal? Křesťanství přišlo do Japonska v polovině 16. století (vstupní branou bylo právě Nagasaki) a mohlo se rozvíjet po 50 let, pak nastalo uzavření Japonska a kruté pronásledování s množstvím mučedníků. Křesťanství pak bylo znovu povoleno až roku 1873, přesto skoro 300 let přežili křesťané v úplném utajení, bez kněží a svátostí mimo křest a manželství. Co je mohlo udržet a nejen hrstku?

Takaši se jednou záměrně ubytoval u katolické rodiny, aby poznal skutečný život křesťanů. Pan Moriyama, hlava rodiny, obchodoval s dobytkem, jediná dcera Midori byla učitelka. Rodina patřila k původním křesťanům, byla prostá s hlubokou vírou. Později ohluchl Takaši na jedno ucho, a tím mu byla uzavřena normální medicínská praxe. Přeorientoval se proto na nový nadějný obor radiologii a vrhl se do něho s vervou. O Vánocích byl poprvé jako host domácích na půlnoční mši svaté, která na něho velice zapůsobila. Za dva dny v noci rozeznal u Midori akutní zánět slepého střeva, donesl ji osobně ve vánici do nemocnice k operaci a byla zachráněna. Celá rodina se pak ještě horlivěji než dříve modlila o milost víry pro Takašiho. Když byl o rok později povolán jako medik s armádou do Mandžuska, darovala mu Midori kromě jiného katechismus. Byla to ale ještě těžká cesta. I dnes je v Japonsku zvlášť obtížný krok od sympatie ke křesťanství. Je dost rozšířené, že tomu stát se křesťanem brání i hluboká spjatost s rodinou a předky. Nakonec Takašimu pomohl opět Pascalův výrok: „Vždy je dost světla pro ty, kdo chtějí vidět, a dost tmy pro ty, kdo nechtějí.“

Takaši, po křtu Pavel Miki po japonském mučedníku, byl pokřtěn navzdory nesouhlasu své rodiny. Kristus – vítězné neporazitelné Slunce – zvítězil. Kristus je druhým sluncem příběhu. Na žádost kněze se kmotr stal i nakodo – tradičním zprostředkovatelem manželství. Takaši chtěl, aby si Midori vše dobře rozmyslela, protože v radiologii bylo tehdy ještě vysoké riziko vzniku leukémie a předčasné smrti. Ta odpověděla parafrází z Rut 1,16–17: „Bude mi ctí účastnit se s tebou tvé cesty, kamkoli tě povede, a přijmout, cokoliv se na té cestě stane.“ A za dva měsíce byla svatba. Midori si postupně svou přirozenou dobrotou, úctou a laskavostí získala i rodinu manžela. Manželé žili velmi prostě z malého platu asistenta radiologie. Midori vyučovala tradiční umění ikebany a vyšívání, šila oblečení a pěstovala zeleninu. Z toho žili zakrátko i s ovdovělou Midořinou matkou a postupně se třemi dětmi, z nichž jedno zemřelo. Takaši ponořen do vědy, pracující i doma; Midori se zajímala o jeho práci a četla každý jeho odborný článek. Byli spojeni vírou, láskou a Takašiho prací, pro niž tvořila Midori zázemí.

V červnu 1945 se ale u Takašiho projevila nemoc z povolání – leukémie – s prognózou 3 roky života. „Tak brzy! Co má vědecká práce, stihnu ji dokončit? Co Midori a děti? Jsem tak slabý, dokážu to unést, Pane?“ V Takašiho hlavě byl vír myšlenek a obav. Midori se mlčky vrhla před rodinný, staletí ukrývaný kříž a modlila se. Pak řekla bez jakýchkoliv výčitek: „Copak jsme už před svatbou a opakovaně nedali své životy do služby slávě Boží? A pak, život i smrt jsou krásné. Dal jsi vše práci, která je velmi důležitá a je pro Boha.“ Tím vrátila Takašimu pokoj. Rozhodl se, že bude pracovat, jak bude moci, a pak zemře v náruči Midori. Vše ale bylo jinak. 10. srpna 1945 se nad Nagasaki rozzářilo jakoby tisíc sluncí naráz – atomová bomba, zlověstné třetí slunce příběhu. Takaši byl zraněn, ale pracoval v první pomocí. Až za dva dny mohl najít zuhelnatělé zbytky Midori (děti byly s babičkou na venkově). Útěchou bylo, že podle zbytku růžence v ruce zemřela Midori při modlitbě. Z domu kromě krucifixu nezbylo nic, z jeho laboratoře a vědecké práce také jen popel. Bomba vybuchla nad největší křesťanskou čtvrtí Urakami. V jediném okamžiku zahynulo osm tisíc katolíků. Výbuch urychlil Takašiho nemoc, ale přímo z agonie byl zázračně zachráněn na přímluvu P. Kolbeho, kterého osobně znal. Bylo mu darováno ještě šest let života. Bydlel v přístřešku vedle bývalého domu s dětmi a příbuznými a pracoval dál.

V listopadu 1945 měl řeč při zádušní mši svaté vedle zbytků katedrály. Katedrála zasvěcená Nanebevzetí Panny Marie vzplanula o půlnoci, když císař oznámil úmysl ukončit válku, a 15. srpna pak vydal mírový edikt. Nagasaki samo bylo jen náhradním cílem útoku. Není tu snad hluboká souvislost? Nagasaki – centrum křesťanství – bylo obětním beránkem pro mír. Ti, za něž se sloužila mše svatá, byli obětováni. Takaši řekl: „Buďme vděčni, že pro tento holocaust bylo vybráno právě Nagasaki.“ Jestli si teď myslíte, že ho vyhnali, mýlíte se. Ta slova poskytovala v pekle po třetím slunci smysl a naději, že i nad tímto vítězí nepřemožitelné Slunce Kristus. Viz Kol 1,244; Flp 1,215. Obdivuhodné tajemství spolupodílu křesťanů na vykoupení z Boží milosti. Odmítání tohoto tajemství umenšuje a ničí opravdovou křesťanskou víru a naději.

Od roku 1947 zůstal Takaši už jen ležet. Ale hlava ještě byla funkční, psal tedy vždy krátce vleže na zádech na tabulku a jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Do češtiny byla přeložena pouze jedna, a to Zvony Nagasaki. Jeho příklad ovlivnil mnohé, přijímal, ač to bylo úmorné, řadu návštěv, aby mohl hlásat aspoň trochu naději a Krista. Na místě jeho přístřešku, který nazval „nyoko do“ – jako „sám sebe (miluj)“, stojí dnes stejnojmenné muzeum. Dne 1. máje 1951 mohl se slovy „modlete se, modlete se“ odejít za svým Sluncem, Pannou Marií a svou Midori, vedle jejíchž ostatků byl pochován. Příklad manželů žije dál.

Otázky k zamyšlení

  • Modlíme se za nevěřící přátele a známé, aby mohli poznat světlo Kristovo? Nebo nám na tom nezáleží?
  • Jaký je můj vztah k práci manžela, manželky? Zajímám se o ni, beru ji trochu jako něco společného?
  • Jaký mám vztah k předmětům víry předků?
  • Co mi říká reakce Midori na smrtelnou nemoc manžela? Jak snadno sahám k výčitkám? Je mou první reakcí na těžké v životě modlitba?
  • Zamysleme se nad obětí, spolupodílem na vykoupení. Je tato myšlenka přítomna v mém duchovním repertoáru a jak? Nebo mi to připadá středověké, nese mi naději nebo strach a proč?

Modlitba vlastními slovy

Poproste společně manžele Nagaiovy, aby vám pomáhali nacházet to správné Boží řešení a pokoj ve všech životních situacích vaší rodiny.

Společná modlitba

Pane Ježíši Kriste, chválíme Tě a děkujeme Ti za podivuhodné tajemství Tvého vykoupení i za to, že zveš všechny křesťany ke spolupodílu na díle vykoupení světa. Veď nás stále svým Duchem, abychom byli živými údy Tvého Těla a vším – prací, modlitbou i obětí – se podíleli na díle spásy. Zvláště Ti dnes svěřujeme své nevěřící příbuzné, přátele, kolegy a známé. Amen.