Večer v ložnici:

Manžel se modlí novénu k NEK 2015. Já přijdu, zalehnu k němu a chci mu nakukovat přes rameno. Moc to nejde, manžel si novénu klade nápadně přímo před oči a já jako pidlovoká bez brýlí nepřečtu skoro nic.

Já: „Tak jako…“

On: „Co je?“

Já: „Já chci taky vidět!“

On: „Tak se koukej!“ (novénu škodolibě neposune ani o píď a já si můžu hlavu vykroutit a nepřečtu ni slůvko)

Chvíli se handrkujeme a strkáme.

Já: „Tak já už nebudu nic říkat, a máš to.“

On: „Hurá!“

Já: (Grrrrr!!!) --- "Víš co, tak já ti zhasnu a je to, chachá!“ (používáme moji lampičku, určitě jen a jen proto, aby se manžel nemusel obtěžovat se zhasínáním před spaním)

Zhas.

Blik! (manžel si svítí mobilem)

Já: „Hele, víš co, tak já se stěhuju vedle, s tebou to tady fakt nemá cenu. “

On: „Hurááá!“

Já: (Grrrrrrrrrrrrrrrr!!!!!) --- "JÁ UŽ NEMÁM ŽÁDNÝ PRÁVA!!!“

 

Nato manžel zvážní: „V MANŽELSTVÍ NEEXISTUJOU ŽÁDNÝ PRÁVA.“

Já: „Hele, hele!“ (pěním)

Pár sekund mi trvá, než si všimnu, že manžel zvážněl a myslí to doopravdy.

A pak mi popisuje, jak ho to tuhle při našem manželském spolču napadlo. V manželství si člověk skutečně nemůže nárokovat žádná práva, krom práva na život a podobná obecně lidská práva. V manželství člověk nemá na nic nárok. Druhému se odevzdal se vším, odevzdal sebe sama. Odevzdal své právo na práva. Vstoupil do manželství proto, aby činil šťastného svého partnera, a ne aby primárně učinil šťastným sebe sama. To přijde přeneseně.

„A myslím,“ dodal manžel, „že tohle je asi kámen úrazu dnešní doby, kdy se rozvádí tolik lidí. Každý si v manželství nárokuje jakási práva…“ To má pravdu. Mnoho lidí se ohání tím, že má právo na odpočinek, na osobní volno, na soukromí, na štěstí (jak neuchopitelné a abstraktní právo! – dnešní obrovský kámen úrazu), na sexuální uspokojení (a z toho pramení snadno „odůvodnitelné“ nevěry), na zdraví, na děti (další zcela absurdní „právo“, z něhož plyne tolik zla), na nevázaný život bez dětí (rostoucí počty vražd dětí, za které by neplodní rodiče dali cokoliv), na peníze, na vlastní názor (nerespektující názory druhých)…atd atd.

Ale jen ten, kdo chce manželství žít dobře, pravdivě a pro druhého, pozná, že právo má v manželství jen jediné: starat se co nejlépe a nezištně o blaho svého partnera. Nezáleží na tom, zda on se stará o štěstí mé. A o tom to je – je to těžký, ale krásný a naplňující manželský úkol.

Kéž nám dá Pán hodně sil (a nakonec i toho přeneseného manželského štěstí ;-) )