Zamyšlení nad zastaveními křížové cesty vhodné i ke zpytování svědomí od R.D. Martina Sklenáře (http://masklen.webnode.cz/).

Na kříži můžeme hledět na Ježíše, který odpouští svým trýznitelům: Otče, odpusť jim. Ba co víc, Ježíš je ve svém milosrdenství dokonce omlouvá: neboť nevědí, co činí. Ježíš dokáže projevovat své milosrdenství i vůči těm, kteří se mu vysmívají, kteří mu činí ukrutnou bolest, těm, kteří ho prohlašují za prokletého. Dokonce se před Boží tváří staví na jejich stranu – omluv je, protože oni prostě nevědí, co dělají. Kdyby to věděli, tak by to neudělali.

A pak můžeme přemýšlet o sobě. Jak nejsme schopni odpustit těm, kteří se proti nám provinili nějakou prkotinou. Jak nejsme schopni odpustit ani těm, kteří si vůbec neuvědomují, že nám ublížili, protože vůbec nevěděli, že něco učinili… A co je nejhorší, že nejsme schopni častokrát odpustit ani svým nejbližším, svým partnerům!!! Ježíš okamžitě odpouští vrahům, my nejsme schopni po mnohá léta odpustit těm, které milujeme, těm, kterým se chceme zcela dát.

Odpuštění je jednou z věcí, která musí být v našem životě zautomatizovaná, o to více pak v manželství. Odpouštění nemůže a nesmí být otázkou, ale musí být tím, co se uskutečňuje. Již v momentě, kdy mi někdo ubližuje, je třeba mu odpouštět, respektive se stavět na jeho stranu, obhajovat ho před Bohem – on neví, co činí, on neví, že mi ubližuje.

Jedno pravidlo říká, že v manželství nežádá o odpouštění ten, kdo chybil (protože to se mnohdy ani nedá poznat, kdo byl první příčinou, co bylo spouštěcím mechanismem, na který se navalily další události), ale ten, kdo je v tu chvíli silnější, ten, kdo prostě dnes může tomu druhému vyjít vstříc.

Ach, kéž by se v manželských vztazích dennodenně odpouštělo!