Zamyšlení nad zastaveními křížové cesty vhodné i ke zpytování svědomí od R.D. Martina Sklenáře (http://masklen.webnode.cz/).

V pátém zastavení jsme uvažovali o tom, že náš partner má nedostatky a že je třeba mu s jeho křížem pomáhat. U sedmého zastavení je třeba uvažovat o tom, že tato pomoc rozhodně neznamená, že se můj partner změní.

Snad největším omylem, především mnoha žen, které vstupují do manželství, je představa, že si svého partnera změní. Něco jim na něm vadí, moc dobře to vědí, ale představují si, že až ho budou mít doma, že na tom zapracují a odnaučí ho tomu (případně naučí).

Lepší, než utíkat do těchto snů, je položit si spíše otázku, zda přijímám to, že s tímto budeme bojovat celý život. Vadí mi na něm něco? Pak by si dotyčný měl položit otázku, zda s tím dokáže žít, či nikoli. A pokud si odpovídá ano, pak by se s tím naučit žít prostě měl.

Pomáhat nést někomu kříž rozhodně neznamená, že dotyčný pod křížem již nespadne. Naopak. Na křížové cestě můžeme vidět, že více pádů je v té části, kde Šimon pomáhá Ježíši s křížem. Pomoc nezbavuje pádů. Pomoc nemění člověka. Pomoc mimo jiné znamená, že já budu mít trpělivost s jeho pády.

Mnohé výjevy křížových cesta nám při Ježíšových pádech ukazují, jak jednají ti, kteří stojí kolem Ježíše – bijí ho důtkami, kopou do něj… Jak se chovám při pádu svého partnera já? Jsem jako ten kdo byl s ním pod křížem a pomáhal mu ho nést, pod tím křížem s ním, nebo stojím nad ním, křičím na něho, nadávám mu, kopu do něj…?

Není možné partnerovi vyčítat, že se nemění, že nedělá věci tak, jak to chci já. Je třeba mu být stále trpělivě na blízku.