Manželé manželům aneb manželství jako cesta ke svatosti

Texty pro společenství manželů pro rok 2015

Autorka textů: MUDr. Jitka Krausová OV, připravilo Centrum pro rodinný život.

Manželé Sergio a Domenica Bernardini

  • Sergio: * 20. 5. 1882, první svatba 1907, první ovdovění 1912, † 11. 10. 1966 (v 84 letech)
  • Domenica: za svobodna Bedonni, * 12. 4. 1889, † 27. 2. 1971 (v 82 letech)
  • Svatba: 20. 5. 1914
  • Děti: Sergio měl z prvního manželství tři děti, které zemřely malé, z manželství s Domenicou měl deset dětí: osm dcer a dva syny. Dvě dcery vdané, šest řádovými sestrami (františkánka a pět paulínek, z toho tři misionářky), dva synové kněží kapucíni (jeden biskupem v Turecku). A ještě: „adoptivní syn“ – biskup v Nigérii.
  • Diecézní proces ke kanonizaci uzavřen 2008.

Bernardini byli prostí manželé z venkova, a jak ukazují už výše uvedená data, jejich život by vydal na tlustý klasický venkovský román.

Sergio se narodil na venkově v severní Itálii v provincii Modena. Jeho rodiče, prostí opravdoví věřící, měli jen dva syny. Život Sergia se jakoby dělí do dvou bloků, oddělených průrvou. Do svých třiceti let strávil pokojné mládí a provozoval pak větrný mlýn ve Falanellu. V roce 1907 se oženil s Emilií a měli brzy tři děti – dva chlapce a dcerku. Život byl krásný. A jako v té Nohavicově písni bylo před nimi celé krásné dvacáté století. Sergio říkal: „Bůh mi dal opravdu vše. Jak je dobrý!“ Ale pak přišla průrva, temné údolí smrti. Během čtyř let sedm zastávek křížové cesty života – sedm úmrtí, sedm pohřbů. Zemřeli oba jeho rodiče, bratr, manželka a všechny děti, poslední zemřela v roce 1912 malá dcerka Igina. Ve svých třiceti letech tak zůstal Sergio na světě zcela sám. Jen dluhy za léčbu a pohřby s ním zůstaly. Bolest, bolest, ale ne zoufalství. Jeho modlitba byla modlitbou Joba: Pán dal, Pán vzal, budiž jméno Páně pochváleno. Rozhodl se odjet za prací do Ameriky jako mnoho jeho krajanů, třeba i otec P. Pia, a vydělat peníze na splacení dluhů. V Americe pracoval v dolech. Byl ale při výbuchu v dole těžce zraněn a musel být několik měsíců léčen v nemocnici. Na konci roku 1913 se rozhodl vrátit do vlasti, protože viděl americké prostředí nepřátelské katolické víře jako nebezpečí pro svou víru. A víra mu byla nade vše. Penězi za pojistku z úrazu uhradil hlavní část dluhů. Na znamení vděčnosti za návrat do vlasti daroval kostelu v rodné farnosti nádherný křišťálový lustr. Ale co dál? Jeho farář se domníval, že by se měl stát knězem nebo aspoň řeholníkem, a chtěl mu pomoci. Sergio se ale necítil hoden a navíc cítil jiné povolání – k rodině. Radil se, ale také se modlil a řídil se svým svědomím. A pak se seznámil s Domenicou.

Domenica byla o pět let mladší a pocházela z téhož kraje, ale z jiné obce. Její rodiče byli také zemědělci. Byla to živá dívka veselé povahy. Ve svých 18 letech chtěla sice vstoupit do kláštera, ale nenašla nikoho, kdo by jí v tom pomohl. Později jí zemřel snoubenec před svatbou. Od svých 23 let měla ale jasno, že jejím povoláním je rodina, a toužila po tom, aby se některé z jejích budoucích dětí stalo knězem nebo řádovou sestrou. V roce 1913 ji její strýc seznámil se Sergiem. Domenica o tom později napsala: „Ano, byl vdovec, ale okamžitě jsem cítila, že je to velmi dobrý člověk. Vyzařoval důvěru a respekt. Věděla jsem, že velmi trpěl, a bylo mi ho líto. Modlila jsem se a ihned jsem učinila rozhodnutí: Vezmu si ho, Pane, je-li to tvá vůle. Dej mi prosím hodně dětí, a pokud se ti to líbí, ať se zasvětí některý nebo některá tobě.“ I Sergiovi se Domenica líbila, přeskočila prostě jiskra. Bylo tu vše potřebné k dobrému základu rodiny – opravdová víra, úcta, láska, u obou vědomí životního povolání rodiny i vzájemná tělesná přitažlivost. Svatba byla v květnu 1914 a na svatební cestu jeli na výlet do Benátek. A pak už začal všední život. Usídlili se v Barberianu, kde Domenica zdědila majetek. Sergio proto svůj mlýn pronajal a hospodařili spolu. Přesně za rok 20. 5. 1915 se narodila nejstarší dcera Igina (jméno dostala stejné jako Sergiova první zesnulá dcerka). Ovšem to už byla válka. V roce 1916 byl Sergio povolán jako záložník do vojska v Miláně. Za jeho nepřítomnosti se Domenica přestěhovala ke mlýnu. Sergio se vrátil ke konci války, znovu začal sám vést mlýn a postupně se jim, prakticky po roce, narodilo dalších pět dcer.

Na konci roku 1919 se stala maminka Domeniky po mrtvici nepohyblivou. Sergio pro ni vymyslel kočárek jako invalidní vozík, aby jí zlepšil život. To tehdy nebylo na vesnici vůbec obvyklé. Je to ukázka, jak přijetí Boží vůle není v rozporu s aktivitou a kreativitou.

Ke konci roku 1923 pronajali mlýn a opět se vrátili s celou rodinou na hospodářství do Barberiana. Zároveň s nimi zde žila i sestra Domeniky, válečná vdova s dcerou. V letech 1924 a 1925 se narodily další dcery, a už to bylo osm holek! Pěkné nadělení, ale každá byla „benvenuta“, tj. vítaná.

Za několik let vznikl postupně problém, co se staršími děvčaty. Na studia rozhodně nebyly finance. A navíc dívkám na venkově obvykle měla stačit obecná škola. Ale oni přesto chtěli dát dětem opravdu dobrou lidskou i náboženskou výchovu. Farář jim doporučil nový Institut Zbožné společnosti sv. Pavla v Albě. Institut byl součástí děl, která zakládal Don Alberione, nyní už blahoslavený. Všechna díla tvoří tzv. paulínskou rodinu, jejíž spiritualita je inspirována sv. Pavlem. Bylo to osudové setkání dvou rodin: Bernardini a paulínské. V lednu 1927 Sergio odvezl dvě nejstarší dcery do Alby. Zůstal tam několik dní, aby jim usnadnil přechod do nového prostředí. Vstoupil také i s manželkou do Unie paulínských spolupracovníků. Na dokumentu o vstupu manželů je podepsán sám zakladatel. Maminka se bála o své dcerky ve světě a Sergio chápal obavy mateřského srdce. Neodkazoval proto Domenicu jen na důvěru v Boží prozřetelnost, jak bychom očekávali u světce a muže, ale také donesl domů bílý chléb, který byl v institutu každý den, aby maminka viděla, jak se dcery mají dobře. Bílý chléb byl na venkově tehdy jen o svátcích. Oba tedy byli přirozeně lidští manželé a rodiče. Vždyť svatost neničí přirozenost, ale pozvedá ji.

V roce 1927 se narodil konečně první syn Medardo a rok nato druhý syn Giuseppe. Tím řádka dětí skončila. Jak děvčata dorůstala, odvážel je tatínek postupně do Alby. Většina z nich zde dospěla k životnímu rozhodnutí zasvětit svůj život Bohu. O svobodě, v níž se to dělo, svědčí to, že ačkoli pět sester se stalo paulínkami, jedna vstoupila do jiné kongregace a dvě rozeznaly své povolání k manželství, k rodině, ačkoli ještě dlouho neměly žádného chlapce.

Přes všechnu práci a rodinné starosti a radosti manželé nezapomínali na duchovní život. Vždy byl čas na modlitbu, růženec, adoraci, nedělní nešpory, které nikdy nevynechali. Ve snaze prohloubit svůj duchovní život se stali františkánskými terciáři. Když měl Medardo deset let, vstoupil do tzv. malého semináře u kapucínů. Nejprve sice chtěl do diecézního, ale po kázání jednoho otce kapucína u nich ve farnosti o misiích se rozhodl jinak. Nebylo to tedy snad podle rodičů terciářů. O rok později za ním přišel mladší bratr Giuseppe. To vše samozřejmě znamenalo ekonomickou zátěž a chyběly ruce pro práci na poli. A tak roku 1939 museli dát do pronájmu nejen hospodářství, ale i svůj dům. Žili pak asi rok při zbožných institutech, Domenica prala pro kapucínský ústav pečující o staré lidi. Sergio pracoval v semináři, kde byli jejich synové. Tam pekl chléb a svěřili mu dohled nad jídlem pro celý seminář, což v době války bylo velmi odpovědné místo. Nepřilepšoval snad svým dětem v té válečné nouzi? Ale ano – opakovaně se pro ně vzdával svého přídělu. Kdo je poctivý v maličkostech, je poctivý i ve velkém. Pak se mohli opět vrátit domů.

Poslední rok války byl velmi těžký, nejprve v létě 1944 partyzáni dobyli oblast, pak přišli fašisté a mstili se, zastřelili sedm civilních osob. Sergia také zadrželi bez ohledu na jeho věk, ale byl zakrátko propuštěn. Později se tam pohybovala fronta a německé pozice byly ostřelovány z děl a bombardovány. V březnu 1945 vypukl od bomby požár, při němž byla těžce zraněna dcera Paolina, byla ale léčena německým lékařem a zachráněna.

Ke konci války začala rodina stavět jiný, pohodlnější dům. Při stavbě vyčlenili jednu místnost jako domácí kapličku. Nakonec dostali i povolení, aby se tam sloužila mše svatá a byl tam i eucharistický Ježíš, mimořádný člen domácnosti.

V roce 1947 zažívali rodiče velkou radost. Jejich dvě dcery se staly misionářkami, v Brazílii a na Filipínách. A v roce 1951 další veliká radost pro celou rodinu, Medardo neboli bratr Sebastiano byl vysvěcen na kněze. A za dva roky byl vysvěcen na kněze i mladší Giuseppe, nyní bratr Germano.

V roce 1955 na jaře se poprvé sešli všichni doma, všech dvanáct členů rodiny. Setkání se konalo u příležitosti návratu dcer z misií na odpočinek do Itálie. K dvěma misionářkám se pak připojujila i třetí dcera, mířila do Japonska. A také syn šel na misie. V srpnu 1957 byl poslán P. Germano do Smyrny v Turecku, na misijní území, kde byla starobylá církev od dob apoštola Pavla a mnohem později, roku 1983, se zde stal biskupem.

Mezitím Sergio s Domenicou stárli, nezvládali, a tak museli zase dát majetek do nájmu a najít si bydlení pro sebe jinde. Když šli jednou pěšky do kostela, byl Sergio na křižovatce sražen autem. Utrpěl těžké zranění hlavy a byl léčen v nemocnici. Sám jednou řekl, že mu to zranění ukrátilo život asi o deset let a zůstal po něm už navždy slabý. Ale odmítl soudní řízení, nechtěl mladému řidiči, jehož to byla vina, pokazit budoucnost. O této velkodušnosti svědčila později v diecézním procesu mladíkova matka.

Roku 1963 oslavili manželé zlatou svatbu, sice o rok dřív, ale zato s rodinou, neboť byli právě v Itálii zase zpět jejich misionáři – a to není tak často. Mše svatá byla ve farnosti a místní farář, jejich velký přítel, měl po tři dny předtím kázání o povolání, včetně povolání k manželství, rodině. Manželé byli pozváni i s dětmi na audienci k modenskému arcibiskupovi. Sergio uvažoval: „Viděli jsme, jak nás arcibiskup chválil. Mne to vedlo k tomu, že slibuji, že se s ještě větší snahou budu snažit stát se lepším.“ Při primici P. Germana Sergio na blahopřání odpovídal: „Ano, jsem šťasten, protože se splnila má touha, ale chtěl bych mít více synů, aby se mohli stát kněžími misionáři.“ I to se jim splnilo, aniž by Domenica znovu rodila. Adoptovali nigerijského seminaristu Felixe Ade (asi jako nynější Adopce na dálku) a zaplatili jeho studia v Římě. Pro ně to byla náhrada za jejich syna P. Sebastiána, který nebyl poslán na misie do Afriky (zato byl dobrým kazatelem a duchovním vůdcem mládeže a handicapovaných). Felix byl vysvěcen roku 1966, vrátil se do Afriky a už roku 1971 byl jmenován biskupem a později arcibiskupem a předsedou nigerijské biskupské konference. Sergia a Domenicu nazýval mamma a papa, jejich fotky visely v jeho rezidenci a vzýval je jako své osobní přímluvce. Stali se prostě skutečně jeho rodiči.

V roce 1964 se vdala dcera Maria, druhá dcera se provdala až roku 1968, po smrti tatínka. Sergio s Domenicou získali dobrého zetě a spolehlivou oporu. Bylo to třeba. Téhož roku nastal tělesný úpadek Sergia, s nímž se pojilo i duchovní drama. Ztratil chuť do života, cítil se velikým hříšníkem, nehodným Boží lásky, který si zaslouží peklo. Téměř dva roky proběhly v této duchovní temnotě. Na všechna ujišťování svých dětí a kněží odpovídal: „Pán je dobrý, já vím, že je dobrý, ale já…“ Jeho farář to komentoval jako zkoušky, jaké mají svatí. V posledních měsících života v roce 1966 se mu ale navrátila důvěra v lásku Boží. Zemřel v říjnu 1966, za přítomnosti syna P. Germana. Jeho poslední slova byla slova modlitby a zároveň součinnosti s manželkou, na jejíž „Panno Maria, Matko Ježíše“ odpověděl „učiň nás svatými“. Když za tři hodiny po smrti sloužil syn v domácí kapli zádušní mši, měl v okamžiku proměnění jasný vjem, že duše jeho otce je povolána do nebe. Pohřeb sám byl také oslavou. Domenica trávila pak své vdovské údobí s rodinou provdané dcery. Připravovala se vším na setkání s Bohem. V únoru 1971 dostala mrtvici, ale ještě žila pět dní při plném vědomí. Jedna dcera pak psala o mamince své sestře misionářce: „Nikdy ani na okamžik neprojevila obavu. Byla jako osoba, která dokončuje s důstojností slavnostní ritus, svou dokonalou oběť konanou pro věčnost podle vůle svého Pána.“ Zemřela v únoru 1971. Na obou pohřbech bylo mnoho lidí a kněží a mnozí byli přesvědčeni: „Zemřel svatý, zemřela svatá.“

Už v srpnu téhož roku byly publikovány myšlenky manželů, hlavně Sergia, které Domenica zapsala. Od roku 2000 probíhal diecézní proces o životě, ctnostech a pověsti svatosti obou manželů, v roce 2008 byl pak uzavřen a předán do Říma. 

Jejich děti a známí potvrdili, že za 52 let společného života nebyla mezi nimi žádná hádka, vždy jen snaha o porozumění a soucítění. Jako by přímo v něm soutěžili, předháněli se. Byla to jemnost ze školy Ducha Svatého, kterého stále vzývali, a školy Panny Marie. Žili v mimořádném duchovním souznění. V rodině byla atmosféra lásky, úcty, pokoje, radosti, prostoty, modlitby a tvrdé práce. Přijímali vše, co jim Bůh poslal, a nebylo toho málo. Během společného života zažili mnoho existenčních potíží, např. jim nemoc zničila stádo nebo požár stodolu a opakovaně se museli přizpůsobovat a začínali znova. Přesto ještě nalezli čas na lásku i mimo rodinu. V jejich domě byl vždy talíř polévky a chléb pro všechny chudé a pro lidi na útěku za války. V co věřili, jak se modlili, to i žili. Co – bylo to, jak říkají mladí, „husté“?

Sergio dětem říkal: „Nyní vás žádám, buďte svatí.“ A o dětech: „Dlužím tolik poděkování Pánu za dary, které mi dal. Žiji šťastně pro své děti: často se modlím k Ježíši, aby jim za všech okolností pomáhal. Dal jsi nám je, Pane, my je vychovali, ale jsou tvoje.“ Další myšlenky jsou v citátech.

Otázky k zamyšlení

  • Co mi říkají myšlenky Sergia a Domeniky (její častá věta je v nadpisu)?
  • V jaké škole je moje manželství, naše vztahy, odkud čerpám? V čem soutěžím s manželem, manželkou? (Často nevědomky.)
  • Zažil/a jsi, že bylo pro tebe a tvou rodinu dobře, když ses něčeho vzdal?
  • Pocítil/a jsem někdy touhu po duchovním povolání dětí nebo vnoučat? Mohou děti vnímat naši opravdovou úctu ke kněžskému, duchovnímu povolání? Modlím se za povolání dětí? Je v rodině atmosféra svobody volby povolání?

Modlitba vlastními slovy

Obraťte se na manžele Bernardini, aby vám pomohli s dobrým směřováním vašich dětí, případně jim je svěřte do ochrany. Poproste je i za pomoc, když třeba v rodině prožíváte úmrtí někoho blízkého.

Společná modlitba

Milosrdný Bože, který neopouštíš své děti na jejich životních cestách, prosíme Tě o milost vidět Tvé dary a mít vždy vděčné srdce po příkladu manželů Bernardini. Děkujeme Ti za životní povolání každého z našich dětí. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.