Manželé manželům aneb manželství jako cesta ke svatosti

Texty pro společenství manželů pro rok 2015

Autorka textů: MUDr. Jitka Krausová OV, připravilo Centrum pro rodinný život.

Manželé Marcello a Anna Maria Ritter Inguscio

  • Marcello Inguscio [čti marčelo ingušio] * 26. 7. 1934, † 2. 1. 1996 (v 62 letech)
  • Anna Maria Ritter-Inguscio * 23. 8. 1938, vstup do katolické církve 25. 3. 1968, † 2. 1. 1986 (v 48 letech)
  • Svatba: 6. 8. 1968
  • Děti: Marietta (1969), Lucia (1970)
  • Sliby v Institutu Missione Chiesa-Mondo 10. 6. 1984
  • Zahájení procesu blahořečení, titul služebník/služebnice Boží 9. 11. 2001.
  • Přenesení ostatků 3. 7. 2006 do kostela S. Maria de Ognina v Catanii.

Dnes začneme poněkud jinak. Prosím uvelebte se, běží upoutávka na film: před vámi je velká místnost slavnostně vyzdobená na hostinu, dole na obrazovce je bílým písmem Catania, Sicílie, 1968. Za stoly sedí mnoho mužů a žen (přesně čtyřicet). Jasně vidíte ochrnuté, mrzáky, všelijak postižené, staré a taky slepé. Asi slavnostní hostina v nějakém ústavu pro postižené, říkáte si. Ale ti obsluhující jsou divní. Číšník má slavnostní oblek a nemá odlišujícího motýlka, jakého má mít obsluha, a ta servírka? No ne – vždyť je to nevěsta v šatech, jak mají být! Oba obsluhují, krmí obezřetně lžící ty nebožáky. To bude nějaká romantika, dojemný nebo americký rodinný film – řeknete si, každý podle svého založení. A ženich s nevěstou přišli ze svatby na chvíli potěšit nebožáky a pak se zase vrátí na svou hostinu. Tedy tak si asi tipneme, že ano? Tak si dáme ten film celý.

A už tu je úvodní scéna filmu: 1965, Sicílie, Catania, slum Ognina-Picanello. Kamera zabírá chatrč sotva určenou k bydlení, něco jako vybydlený squat. Je tu stařena viditelně nemocná a slepá a její asi padesátiletý ochrnutý syn. Do toho přichází mladá žena a vzápětí mladý muž. Jsou to dobrovolníci přidružení k dílu sv. Vincence, charitní pomocníci. Anna Maria sem chodí často, vítá se vřele se stařenkou. Uctivě vítá i magistra Marcella, vyučujícího na konzervatoři, kde ona studuje hru na klavír. Oba pak pozorně ošetřují zahnisané rány na nohách ochrnutého. Zápach je zlý, ale jejich pozornost je něžná. Pokradmu pozorují, když dokončují ošetření, i sami sebe. Marcello má neodbytné vnuknutí, že toto je jeho budoucí manželka. Domlouvají si další setkání u nemocných a odcházejí spolu. Možná do večerního slunce zalévajícího chudou uličku… To bylo jejich druhé skutečné setkání. První bylo, když byl Marcello ve zkušební komisi na konzervatoři.

A nyní retrospektiva. Marcello se narodil jako třetí z šesti synů v Lecce. V rodném městě vystudoval s vyznamenáním a pak si doplnil vyšší hudební studia v Neapoli a dosáhl magisterského titulu. Ještě jako mladík vyhrál různé konkurzy a vyučoval na různých místech a od roku 1972 hrál v divadle Belliniho v Catanii jako první basista orchestru. Belliniho divadlo s nádhernou architekturou z druhé poloviny 19. století je pro Sicílii něco jako pro Čechy Národní divadlo. A nakonec od roku 1978 byl zástupcem ředitele na konzervatoři Vincenta Belliniho1 v Catanii. Tedy krásná kariéra nadaného a pracovitého hudebníka. Ale to je jen jedna linka jeho života. Ta druhá se začala nemocí. Opakovaně byl hospitalizován pro ledvinové kameny a podstupoval nutné chirurgické zákroky pro kamínky uvízlé v močovodu. Říkává se, že při ledvinové kolice je nemocný schopen lézt bolestí po zdi. A víme, co všechno je člověk schopen ve své nemoci nebo nemoci blízkého slíbit Bohu, ať v něho věří nebo tzv. nevěří. Marcello byl praktikující katolík s tradiční mariánskou úctou italského lidu. Jeho slib ale nebyl nějaká svíce, peněžitý dar či pouť, ale jiný kalibr. Slíbil, že po uzdravení zasvětí celý svůj život křesťanskému růstu a odevzdá jej službě nemocným a chudým. Nemyslel tím ovšem vstoupit do kláštera ani změnit svou profesi, „jen“ celý svůj život, jeho zaměření. Sliby chyby, ovšem u Marcella ne; věrně a heroicky realizoval své odevzdání celý život bez přestávky, bez otálení, výmluv, dávání podmínek a se stále rostoucí angažovaností. Stal se dobrovolným pomocníkem v díle sv. Vincence. V přístupu k nemocným a chudým jej ovlivnily tři výrazné řádové sestry, které vtiskly ráz charitě v Catanii své doby, jedna z nich je sama v procesu blahořečení. Aby poskytoval pomoc kvalifikovaně, vystudoval ještě ošetřovatelství. Ve filmu by to byly malebné scény z oblasti hudby, divadla a nemocnice.

Anna Maria Ritter se narodila 23. 8. 1938 v Catanii. Její rodiče Hans a Marietta von Waldkirch pocházeli z německého kantonu ve Švýcarsku, ale už desítky let žily jejich rodiny na Sicílii, kde se účastnily i založení známé Švýcarské školy. Její rodiče stejně jako všichni Švýcaři bydlící v Catanii byli členy valdenské církve2 a silně nábožensky angažovaní. Obraz stromu na skále s osekanými větvemi, ale stále zeleného, s otevřenou knihou a nápisem „Věrni až do smrti“, stejně jako slavný sonet Johna Miltona o krveprolití v Piemontu: „Ó, nezapomeň, vpiš to do svých knih – ženy a starci, děti bez ochrany tam krvavými vrahy byli štváni a se skal metáni“ se vtiskl do Anny Marie jistě už v dětství. Valdenští byli sice ekumenicky vstřícní a po druhé světové válce založili v Itálii ekumenické centrum, spolupracovali s katolíky v charitativní oblasti, ale… Anna Maria byla v patnácti letech konfirmována a po ukončení Švýcarské školy studovala v Bernu na institutu pedagogiku a přitom už vyučovala na obecné škole. Prošla tehdy krizí víry, když se na škole setkala s novými filosofickými proudy. Roku 1957 poznala v Paříži abbé Pierra a ten ji povzbudil v jejím přirozeném sklonu k službě chudým a nemocným. V Bernu pak pracovala s podobně smýšlejícími pro chudé podle zásad abbého Pierra a udělala si ošetřovatelský kurz. 1958 ukončila studia s diplomem pro učitelství pro děti s obtížemi à la dnešní speciální pedagogika. Od roku 1959 pak pokračovala ve studiu klavíru v Catanii a současně vyučovala na Švýcarské škole. Ve volnu se věnovala plně péči o chudé a nemocné a tak potkala i Marcella.

Společná cesta. Naši hrdinové se postupně sbližují. Jsou jakoby stvořeni jeden pro druhého, oba hudebníci, oba angažovaní věřící, oba s nadšením pro zvláštní úkol služby chudým, nemocným, a to i jednou v manželství. Mají tolik společného! Ale dělí je víra. Pro Annu Marii není rozhodně lehké opustit církev, v níž vyrostla a jsou v ní všichni její blízcí. Církev hluboce sjednocenou staletími pronásledování a schovávání. Není jednoduché překonat emoční paměť a předsudky a vstoupit do katolické církve. To není žádné laciné rozhodování. Jde o bolest vlastního srdce i druhých. Oba si vzájemně váží víry druhého a dohodli se, že ji s respektem poznají co nejlépe. Marcello se učí u valdenského pastora a Anna Maria u otce jezuity. Anna je v krizi, v něčem už není valdenská a v něčem nemůže katolická dogmata přijmout. A přitom ji to silně táhne ke svátostem, k eucharistii. Objevuje mariánskou úctu. Ale to nestačí. Srdce je lámáno vedví. Zradit svůj lid? Sama Matka Maria ví, že lidské síly na to nestačí, a tak, jak víme z deníku Anny Marie, dojde k nadpřirozené vizi, která jí usnadní přechod do církve. 25. 3. 1968 je v kapli sester podmínečně pokřtěna a vstupuje tak do katolické církve. Teď už nic nestojí v cestě svatbě 6. 8. v mariánské svatyni a pak svatební hostině – naší úvodní scéně.

Společný život manželů je poznamenán jednotou, jednotni v lásce k Bohu, jednotni v životě skrz eucharistii, jednotni v prodloužení eucharistie službou v lásce k chudým a nemocným. Síla roste z víry, z lásky, ze svátostí. Denně se účastní oběti mše svaté, přijímají eucharistického Krista a pak mu jdou sloužit. Anna Maria se často cítila ponořena do veliké eucharistie, pohybovala se, cítila, dýchala v Něm (podle apoštola Pavla) po celý den. Eucharistické Tělo Páně a tělo církev a Kristus v chudých. „To Tělo jsi ty, to Tělo jsem já, to Tělo jsme my, eucharistia,“ tak zpíváme občas i my. Spojují se s obětí Krista ve mši svaté a prodlužují ji do života. Už ve svém prvním bytě vyhradili jednu místnost na kapličku, ale nedostali povolení mít tam Eucharistii, takže místo svatostánku uložili Bibli. Eucharistie a Písmo vytvářejí u nich ladičku hudby jejich života. V jejich bytě se konalo i první zasedání základní komunity, základu pozdějšího Institutu Misie Církev-Svět (Missione Chiesa-Mondo). Toto hnutí a institut zasvěceného života nového typu se zabývá zejména podporou farní pastorace, formací laiků, péčí o chudé a misiemi. Nyní je rozšířeno v Itálii, Brazílii, Africe a má tři větve zasvěcených osob: diecézních kněží, laiků mužů i žen a třetí větev zasvěcených manželů. Náš pár se stal později zodpovědným za tuto třetí větev. Předtím ovšem roku 1984 složili sliby čistoty-zdrženlivosti, chudoby, poslušnosti a angažovaného apoštolátu v institutu. Dovršili tím jaksi oficiálně a definitivně své praktické odevzdání sebe samých a všeho svého Bohu, jeho lásce a jeho službě.

A Bůh je zval do služby jako jakési své zvláštní agenty lásky k nejpotřebnějším, přestože byli manželé a záhy měli dvě dcerky. Dobrovolnictví ve volnu nestačilo. Žádné hobby, plný život! S povolením duchovního vůdce zakoupili dům a otevřeli jej jako hostitelský pro potřebné. Dcery později dosvědčovaly, že maminka hodila na oběd dva litry těstovin do vody a bylo vždy pro všechny; nikdo nevěděl, kolik jich bude na oběd. Stále u nich někdo spal, a když už nebyla postel, někde se ustlalo – v obýváku, v kuchyni. Mnozí tam ale bydleli dlouhodobě. Různě fyzicky handicapovaní a také bezdomovci, vandráci a mladí postižení drogami, jakýmsi způsobem adoptovaní. Získali nejen fyzickou pomoc, ale především cítili přijetí, úctu a lásku, což uzdravuje. Dcera Lucia později řekla, že až když rostly a srovnávaly se s kamarády, zjistily, že jsou doma zvláštní. Předtím vše braly jako samozřejmost. Jak ale dcery zdůraznily, nikdy nestrádaly. Neměly žádnou slečnu na hlídání, jejich mamka a taťka je ráno budili mazlením, otec je často doprovázel do školy. Necítily se odstrčené, měly u rodičů přednostní místo. Rodiče jim naslouchali. Nebyla to tedy žádná tzv. Boží vnoučata, děti postižené tím, že jejich rodiče se tak věnovali službě Bohu a církvi po svém, že nedali svým dětem dostatečnou lásku. Bohužel i s takovými jsem se setkala. Marcello a Anna Maria ale nezapomněli na moudrost a poslušnost – duchovnímu vůdci, dva důležité opravné ukazatele na cestě. Naše dobrá, ba nejlepší vůle sama o sobě může ujet… Spolu s hnutím budovali další Dům Rodiny Pueblo pro handicapované a Anna Maria v něm sloužila. Marcello dál pracoval v divadle a na konzervatoři. Byl znám, jak jezdí na skútru a později ve starém renaultu s ohromným svazkem klíčů za opaskem. Někdy o velké přestávce hodil na koncertní oblek velkou pláštěnku a běžel nebo jel něco zařídit pro své svěřence, třeba převaz. Možná by to byl hezký obraz světce – řítícího se na skútru, koncertní oblek pod vlající pláštěnkou a ohromný svazek klíčů?

Závěr: V roce 1984 se u Anny Marie objevily první známky rakoviny, které podlehla 2. 1. 1986. V nemoci nesla velmi trpělivě bolesti, a dokud mohla, věnovala se dále službě. Své utrpení zapojovala obětí do služby, spojovala je s Kristem. Nestěžovala si a za bolest i děkovala, jak víme z jejích dopisů. Odchod do věčného života byl pro ni na duchovní rovině slavnostní party. Marcello pokračoval v díle, ale přesně za deset let, 2. 1. 1996, zemřel na infarkt.

Jejich příklad žije v Catanii a v Institutu Missione Chiesa-Monde. V roce 2001 byl uzavřen diecézní informativní proces a zahájen proces blahořečení. V roce 2006 byly jejich ostatky slavnostně přeneseny ze hřbitova do kostela ve čtvrti chudých Ognina. (V době raného středověku bylo přenesení ostatků rovno svatořečení.) – To by mohl být prozatímní pěkný záběr na konec filmu. Doufám, že jejich život někdo zfilmuje, už to vidím.

Otázky k zamyšlení

  • Dal jsem někdy nějaký slib Bohu a jak to s ním dopadlo, dopadá?
  • Jak se projevuje můj život z eucharistie v běžném životě?
  • Má Bůh pro mne, pro naše manželství nějaké, byť mnohem menší, zvláštní určení, kde máme být jeho agenty?
  • Pokud sloužím, zapojuji i dar moudrosti od Ducha Svatého a poslušnost, abych nezapomněl na své nejbližší?
  • Přezkoumávám/e občas své svědomí v oblasti služby – co bychom už mohli, měli a naopak neměli a proč?
  • Máme podporu v nějakém společenství (třeba manželů), hnutí apod.?

Modlitba vlastními slovy

Obraťte se s prosbou na manžele Ingusciovy, aby vás učili zachovávat věrnost každodenním závazkům, žít svou víru v každodenních skutcích, dávat ve svém životě více prostoru Pánu. Proste i za milost vědomě prožívaného života ze svátostí.

Společná modlitba

Desátek růžence za rodiny

Pomodleme se desátek růžence za rodiny. Do každého Zdrávasu přidejte po jménu Ježíš následující prosby a pak pokračujte v modlitbě do konce.

Pomoz nám, Maria, v křesťanské výchově našich dětí.
Prosíme Tě za všechny nezaměstnané, kteří nemůžou uživit rodinu.
Prosíme Tě, Maria, přimlouvej se za naši rodinu, ať je v ní Ježíš středem pozornosti.
Prosíme Tě, Maria, za víru v naší rodině.
Prosíme Tě, Maria, ať přinášíme svědectví o Ježíši mezi nevěřící, s nimiž se setkáváme.
Prosíme Tě, Maria, za vzdělání našich dětí.
Prosíme Tě, Maria, za všechny nenarozené děti.
Prosíme Tě, Maria, za všechny děti, které vyrůstají v dětských domovech.
Prosíme Tě, Maria, za naše rodiče, ať nám dokážou předávat svou moudrost a životní zkušenosti.
Prosíme Tě, Maria, za všechny zemřelé v naší rodině.